Bern, kravské zvonce a ledovcové jezero - Švýcarsko #2


Dneska nás čeká další díl naší cesty po Švýcarsku. Minule jsme navštívili ohromující Rýnské vodopády a vyrazili na výlet do továrny na pověstné švýcarské sýry, který ovšem končil zklamáním. Když člověk stráví celou noc v autobuse a potom ho čeká náročný den, nepřeje si večer nic jiného, než si zalézt do spácáku a trochu se vyspat. Přesto bylo brzké ranní vstávání další den ráno překvapivě snadné. Snad ten horský vzduch nebo opojení ze zážitků, které na nás čekají, způsobilo, že nikdo neměl problém vstát z postele. Když jsme vystrčili hlavy z okna ubytovny, překvapeně jsme zaznamenali, že je venku teplo, které bychom uprostřed Alp nečekali, přestože červen právě vrcholil. Zdálo se, že počasí nám zkrátka přeje.

O dvě hodiny později, kdy jsme dorazili do Bernu, hlavního města Švýcarska, už nám počasí nepřálo. Tedy bylo stále stejné, jen sluníčko pálilo o něco víc a my si překvapeně uvědomili, že v kraťasech a tílkách nám rozhodně nebude zima a že bychom se možná měli namazat opalovacím krémem. A teď nepřeháním, táhlo na 40 stupňů. Nám ale bylo fajn, konečně přišlo léto a před námi leželo samotné srdce Švýcarska.

Bern - hlavní město uprostřed zeleně
Přestože Bern nebyl největším ani nejvýznamnějších Švýcarským městem, získal statut hlavního města díky své strategické pozici. Nachází se přímo na pomezí francouzsky a německy mluvící části Švýcarska a mísí se v něm kultury i jazyky. Vedle svých velkých sourozenců, Ženevy a Curichu, tak Bern působí spíše jako maloměsto, ale to vůbec nevadí. Naopak, město krásně zapadá do krajiny a dýchá z něj starobylá atmosféra. My jsme do Bernu vyrazili právě v den státního svátku, takže ulice byly naprosto vylidněné a na všech domech byly vyvěšené švýcarské vlajky. Docela mě to fascinovalo, nějak jsem si nedovedla představit, že bychom si v Praze o každém svátku rozvěsili na všechny domy vlajky.

Směřovali jsme do samotného historického centra Bernu, které je ohraničeno řekou Aarou, která ho skoro celé omývá. Zatímco jsme procházeli kolem, viděli jsme Švýcary, jak se v Aaře koupají. Blankytně modrá řeka k tomu přímo vybízela. Vltavu nepřipomínala tedy ani trochu.

Největší kravský zvonec
Na celý Bern je nejlepší výhled odněkud shora, takže jsme vyšplhali na Bernskou katedrálu. Byla to tedy spousta schodů, ale ten výhled byl parádní. :) Střechy všech domů jsou z červených tašek a v centru města nenajdete nic moderního. Je to jako návrat do středověku, i když jen na pár okamžiků. Kolem centra protéká azurově modrá řeka Aara, která odděluje nahuštěné středověké domky od moderních čtvrtí skrývajících se mezi plochami lesů. Bern je město jako žádné jiné, které jsem dosud poznala, a přestože jsme neměli dost času, abychom ho dopodrobna prozkoumali, zapůsobilo na mě svou naprostou čistotou a klidem, které se u hlavního města jen tak nevidí.

Další zastávkou na naší cestě bylo maličké městečko sevřené v údolí mezi alpskými vrcholy, které se pyšní jedním světovým nej, na které jsme se přijeli podívat. A to největším kravským zvoncem. Klidně se přiznám, že tento téměř dva metry vysoký kravský zvonec mě nějak zvlášť nezaujal. Ráda jezdím do přírody a na památky, za lidmi . . . Ale na kravské zvonce? No co, zkusila jsem to, ale k těm turistům, kteří se nadšeně fotí u takovéto kuriozity asi nikdy patřit nebudu.


Vyvrcholením celého dne byl výšlap k ledovcovému jezeru, které se ukrývá v samotném srdci Alp. Po úmorné chůzi do kopce, která nás v stále pálícím slunci značně vyčerpávala jsme dorazili do prolákliny, ve které se skrývalo ledovcové jezero. Byla to nádhera. V pozdním odpoledním slunci se voda krásně třpytila a místy byl kolem nás i metr sněhu. Do jezera byla voda přiváděna dvěma potůčky, které stékaly z nedalekého ledovce. Idylu mohlo narušit snad jen vědomí, že před pár lety byl ledovec mnohem větší a každý rok se děsivou rychlostí zmenšuje a zmenšuje.


Přítok ledovcového jezera
Vyrazili jsme až na okraj ledovce a odtamtud jsme podél potůčku sestoupily až k jezeru. Voda byla opravdu studená, přesně taková jakou si ji člověk v horském jezírku představuje. A po horkém dni příjemně osvěžující. Chtě nechtě jsme ale nakonec museli průzračnou vodu opustit, abychom opět nasedli do autobusu a serpentýnami vyjely až do horského průsmyku ve výšce téměř 4000 metrů nad mořem, kde bylo ještě okolí silnice pokryto vrstvou rozpouštějícího se sněhu. Vyšplhali jsme na menší skalnaté útvary nedaleko úpatí hory a naskytl se nám ohromující pohled na naše ledovcové jezírko. Seshora bylo ještě kouzelnější než přímo z břehu.

Touto příjemnou zastávkou jsme toho dne ukončili putování a unavení se vrátili zpět na turistickou ubytovnu. Usínali jsme s myšlenkou, že nás dalšího dne čeká světoznámé Ženevské jezero, městečka na jeho břehu a také středověký hrad Chillon, o kterých ale napíšu až v článku následujícím . . .

Komentáře

Okomentovat