Mezi andskými vrcholky, Barreal - Argentina #15


Artículo en espaňol está abajo del texto y de los fotos.

Už je to nějakou tu chvíli, co jsem zpátky doma, ale zdá se, že argentinská témata na články jsou zkrátka nevyčerpatelná. Dneska si vyrazíme do Barrealu, vesničky sevřené mezi andskými vrcholky, na kterou shlíží i samotná nejvyšší hora celé Jižní Ameriky, krásná a divoká Aconcagua. Přestože Barreal je nádherným místem vysoko v horách, které je poměrně dobře dostupné, zabloudí sem jen velmi málo místních turistů a ještě méně těch zahraničních. Barreal je takovou skrytou perlou, která je v provincii San Juan velmi známá a hojně navštěvovaná, ale zdá se, že jeho sláva hranice stejně málo známé provincie v brzké době nepřekročí.

My jsme si ze San Juan udělali do Barrealu víkendový výlet, tak abychom měli dost času na prohlédnutí toho nejznámějšího z této poklidné vesničky. Barreal má oproti San Juan ještě jednu velkou výhodu, všichni se tu znají, takže je to tam velmi bezpečné. My jsme se jako první ubytovali v krásném hotelu, který by tu byla škoda opomenout, jelikož byl vystavěný ve starém tradičním stylu a už jenom samotná procházka po jeho areálu byla potěšením pro oči.



Kromě výhledu na Aconcaguu Barreal nabízí i další lákadla. Kdo by se rád podíval na bolívijské solné pláně, tomu by se určitě zalíbilo i místo, kam jsme vyrazili jako první. Vyschlá vodní plošina, po které zbyly jen kilometry rozpraskané bílé země, nazývaná La pampa de Leoncito, mě dokázala naprosto okouzlit. Člověk může utíkat vpřed, jak dlouho jen bude chtít a přesto, jako kdyby se ani nepohnul z místa. Nekonečná pláň se táhne do dáli až k vrcholkům těch nejvyšších andských vrcholků, které se z ní zdají být doslova na dosah ruky. Zatím jsem nezažila nic, co by se vyrovnalo tomu pocitu, když člověk vystoupí z auta na tom neuvěřitelném místě, kde fučí vítr tak až z toho zaléhají uši. Čas jako kdyby se tam zastavil spolu s mým pohledem do dálky. Až tam jsem si doopravdy uvědomila, jak jsme oproti tomu celičkému světu malincí.



Po dlouhé návštěvě pampy jsme vyrazili směrem k hotelu, ale cestu nám zkřížilo zajímavé místo na kopci s výhledem na hlavní masiv And, za kterým zapadalo slunce, a bylo jasno. Tam se musíme dostat. V šeru jsme vyšplhali na strmý kopec a potom už, s rozsvícenou vesničkou pod sebou, sledovali ten nejimpozantnější západ slunce, který jsem kdy v životě viděla. Na obloze se vystřídala celá paleta barev, od klasické žluto-oranžové až po rudou a zlověstně fialovou. Nádhernou podívanou, zakončenou zmizením sluníčka na západ, kamsi do Chile, jsme završili chvilkovým pozorováním hvězd, ke kterému jsou v Barrealu jedny z nejlepších podmínek, a proto se sem sjíždí astrologové z celého světa. Já sice hvězdám nerozumím, ale rozhodně šlo o ty nejjasnější a nejbližší hvězdy, které jsem kdy spatřila.



Druhý den naší návštěvy této výjimečné vesnice jsme nezačali zrovna růžově. Zatímco nám na hlavu svítilo silné horské sluníčko, zděšeně jsme zjistili, že jsme o den dříve museli během noci někde píchnout pneumatiku. Brácha bohužel odjel už velmi brzo jezdit na kole, takže jsme zbyly samy s hostitelskou mamkou. A tak jsme zjistily překvapivou skutečnost, totiž že vyměnit pneumatiku není až tak složité a zvládneme to, s trochou problémů, samy. S pneumatikou, kterou nám ve vedlejší vesnici opravil jeden milý pán, jsme pak vyrazily do národního parku Leoncito, kde se na jednom z vrcholků nachází observatoř, už nám ale nezbýval další večer, takže jsme si v národním parku místo toho vyšly na jeden kratší trek k nedalekému vodopádu. Cestu nám lemovala vyschlá, zvláštním způsobem fascinující krajina a cedule upozorňující na vysoký výskyt pum v oblasti. Kdybychom na nějakou narazily, tak prý nemáme utíkat!



Z národního parku už jsme poté začali po klikatých cestách sjíždět zpátky do údolí a přes poušť směrem k San Juan. Cestou jsme spatřili i hustý černý dým stoupající k obloze z míst, kde vesničané spalují plastový odpad. Tato děsivá skutečnost mi připomněla, že to nejhorší ničení přírody se neděje u nás, ale v místech, kde je ještě naprosto panenská a nádherná, ale lidé tam netuší, jak snadno si jí mohou zničit. Koneckonců právě v rozvojových státech se zničené životní prostředí projevuje nejvíce. Jedna sedmdesátiletá paní mi vyprávěla, jak v San Juan jako malá chodila do školy s plechovkou s ohníčkem, aby se zahřála, a jak všude kolem ní padal sníh, moje hostitelská mamka zase mívala zahradu plnou obrovských vážek a nádherných tropických motýlů. Teď je ze San Juan poušť.

Navzdory tomu byl náš výlet do Barrealu úžasný a toto místo můžu označit jako jedno z těch, kam se chci v každém případě vrátit a které si budu z Argentiny pamatovat navždycky.












EN ESPAŇOL

Ya hace algún tiempo que estoy de vuelta en casa, pero se parece que los temas argentinas para los artículos son inagotables. Hoy nos vamos a salir al Barreal, pueblito apretado entre los cerros andinos, al cual está mirando el cerro más grande de toda la América del sur, Aconcagua, linda y salvaje. Aunque Barreal es un lugar hermoso alto en las montaňas que es bien accesible, donde vienen muy pocos turistas locales y mucho menos turistas extranjeras. Barreal es una perla escondida que es muy conocida y visitada en San Juan pero se parece que su gloria no cruzará las fronteras de la provincia poco conocida pronto.

Nosotros hicimos un viaje de fin de semana a Barreal de San Juan para que teníamos tiempo para conocer todo lo más interesante de este pueblito tranquilo. Barreal tiene tambiém otra ventaja en comparación con San Juan, todos se conocen allá, entonces es muy seguro por allí. Por primero nosotros nos alojamos en un hotel muy lindo, que sería lástima no mencionarlo porque sólo una caminata por el areal era un gusto para los ojos.



Además de la vista de Aconcagua Barreal ofrece mucho más. A quién le gustaría visitar los desiertos del sal en Bolivia, seguramente le encanté también el lugar que nosotros visitamos como primero. Una cuenca lacustre de la cuál se quedaron sólo kilómetros de la planicie seca que se llama La pampa de Leoncito, me fascinaba. Tierra blanca infinita sigue hasta la lejanía, hasta los cerros de las montaňas andinas más grandes cuáles se parece que están muy cerca. Todavía no he vivido nada que se igualó con el sentimiento cuando uno baja de la camioneta en este lugar increíble donde hay un viento muy fuerte. El tiempo se para igual que mi mirada a las montaňas. Allá por primera vez me daba cuenta que somos muy chicos en la compración con el mundo entero.



Después de la visita larga de pampa, nosotros fuimos al hotel pero un lugar muy interesante nos paró. Un cerrito con la vista muy linda al macizo principal de Andes con la puesta del Sol. Teníamos que ir allá. A media luz trepamos por el cerro y después ya, con pueblo encendido abajo de nosotros, podíamos ver la puesta del Sol más impresionante de mi vida. En el cielo se cambiaron todas las colores, del amarillo hasta la violeta. Espectáculo hermoso, terminado por desapareción con Sol al este, a algún lugar en Chile, terminamos con la observación de las estrellas para cuál las condiciónes son en Barreal unos de los mejores del todo el mundo. Yo no soy una especialista para las estrellas pero seguramente eran las estrellas más claras y cercanas que he visto en mi vida.



Segundo día de nuestra visita de este pueblo excepcional no empezó exactamente en los tonos de rosa. Mientras a nuestras cabezas estaban brilladas con sol montaňoso, revelamos que habíamos pinchado una goma. Mi hermano ya se fue a montar en bici, quedamos solo yo y mi mamá postiza. Entonces descubrimos un facto que nos sorprendió mucho, no es difícil cambiar una goma y lo podemos, con algunos problemas, hace nosotras mismas. Con la pneumática nueva cuál nos reparó un hombre querido en pueblo fuimos a parque nacional de Leoncito donde está un observatorio pero no nos quedaba otra noche para ir allí. Pero hicimos un trekking corto en el parque nacional hasta una cascada chiquita pero muy linda. El camino estaba rodeado con el paísaje seco muy fascinante y los carteles con inscripción que hay pumas en el parque.



Del parque nacional empezamos bajar por las callecitas tortuosa al valle y a través del desierto a San Juan. Hemos visto unos humos negros y densos ascendiendo al cielo desde los lugares donde los campesinos arden la basura plástica. Esta realidad horrible me hizó recordar de lo que la peor destrucción de la naturaleza no pasa acá en Europa pero en los países del desarrollo donde la gente no sabe que es necesario cuidar la naturaleza. Además el cambio del clima se muestra más en estos países. Una mujer de setenta aňos me contó que cuando era chica se iba a escuela con un fuego en una lata por el frío y por todos lados había mucha nieve. Y mi mamá postiza me dijó que antes tenía el jardín lleno de las mariposas grandes y las libélulas. Y ahora San Juan es un desierto.

Pero nuestro viaje al Barreal me gustó tanto que ni puedo describirlo. Igual pudiera hacerlo solo por entusiasmo y generosidad de mi mamá postiza y también con ella. Que mucha alegría teníamos!!! Gracias!!!














Komentáře

  1. To sú tak iné a veľmi zaujímavé miesta. Raz by som Južnú Ameriku rada navštívila.

    https://lamodaeanarchia.blogspot.it/

    OdpovědětVymazat

Okomentovat