Všední maličkosti a denní radosti - Argentina #12

Ahoj,

v poslední době se nám to tu hemžilo samými články o cestování, až se skoro může zdát, že na nic jiného nemám čas. Opak je ale pravdou. Šest měsíců je dlouhá doba a každý, kdo by se chtěl vydat na středoškolský program do zahraničí si musí uvědomit především jedno, a to že nebude pořád na cestě. Zpočátku to i mě poněkud iritovalo, když jsem v San Juan nikoho neznala, nevěděla jsem, kde co najdu a nudila jsem se, ale jak šel čas něco se změnilo. Nešlo ani o lidi okolo mě, ani o podmínky, které jsem měla, to všechno zůstalo stále stejné, ale myslím, že se zkrátka změnil můj přístup. Najednou jsem si to začala opravdu užívat. Začala jsem milovat každou minutu, kdy se můžu dívat z okénka přeplněného autobusu, každou minutu, kterou můžu trávit se svými kamarády tady, každou minutu, kdy můžu být prostě tady v San Juan, zkrátka jenom šťastná, že tu jsem.

Zbývá mi méně než měsíc pobytu a z mého pečlivě vyměřeného času strávím jeden týden na cestách. Čím víc se ale blíží můj odjezd, tím více si uvědomuji, jak se těším na svou rodinu a spoustu věcí v Česku, ale také jak moc mi přirostlo San Juan a celá Argentina k srdci. A přestože se na naší další cestu po Argentině hrozně moc těším a věřím, že to bude něco naprosto nového a úžasného, zároveň trochu lituji toho času, který nebudu moci strávit tady, v místě, kterému už s čistým svědomím mohu říkat domov. Je něco krásného a uklidňujícího na tom uvědomit si, že má člověk takové štěstí a může mít dva domovy...

Proto bych se s vámi dnes chtěla podělit o nějakou tu část z mého života tady. O zbytku si povíme zase někdy jindy... Chtěla bych začít tím, co tvoří poměrně důležitou část mého života tady, totiž školou. Názor, že si výměnní studenti chodí do školy jen tak posedět, je a zároveň není v mém případě pravdou. Zaprvé se ve škole účastním všech aktivit a dělám všechny práce, stejně jako píšu všechny písemky spolu s mými argentinskými spolužáky, ale na druhou stranu nemůžu říct, že by se toho v mojí škole dělalo zrovna hodně, takže si tam vlastně doopravdy chodím častokrát jenom posedět. Ale mí spolužáci si to nicnedělání rozhodně báječně užívají, jsou tu totiž v posledním ročníku a to je jedna velká fiesta. Nejenže se chystají na svou závěrečnou cestu (Proč taky nemáme závěrečnou cestu? Myslím, že mezi všemi těmi maturitními otázkami by mohlo jít o příjemný relax...) do Bariloche nebo na Kubu, ale také podnikají spoustu akcí typických právě pro poslední ročníky.

Já jsem tak měla možnost zúčastnit se tzv. "Presentación de campera" (Prezentace bundy), každý poslední ročník si tu tak sám navrhne vlastní bundu, kterou poté celý rok mohou nosit přes uniformu a odlišují se tak od ostatních studentů školy. Taková bunda se dá docela snadno poznat i na ulici, a že je jich je tu opravdu hojně, většinou totiž všechny bundy všech škol mají některé společné znaky:

• jedná se o softshellovou bundu stejného typu, jen různých vzorů a barev (Jak se to slovo, proboha, píše?)
• někde, většinou na rukávu, má umístěnou argentinskou vlajku
• figuruje na ní jméno studenta a rok, stejně jako jméno školy

Holky ze všech tří kursů, přírodních věd, sociálních věd i ekonomie

Na co se ale studenti těší nejvíce, není samozřejmě samotná bunda, nýbrž oslava, která se pojí s její prezentací. To, jakou bundu si totiž studenti ten rok navrhli, nesmí nikdo vědět až do dne prezentace a ochrana tajemství se bere opravdu vážně. I moji mladší sourozenci se pokusili několikrát mou bundu objevit, ale naštěstí zůstala bezpečně ukrytá. V předvečer prezentace se potom celá třída vydá na nějaký statek za městem, kde stráví noc divokou oslavou, aby odtamtud poté ráno zamířili přímo do školy, kde už probíhá něco jako u nás poslední zvonění. Každopádně hodně pěny, barev na vlasy, kouře, křiku, tance a zmatku...

Nedávno se mí spolužáci také zúčastnili o dost vážnější akce, totiž přísahy na vlajku, které jsem se já účastnit nemohla, jelikož nejsem Argentinka. Ale to jídlo, co poté prodávali studenti druhých ročníků bylo vážně výborné... Avšak navzdory tomu, že tady se vzdělává tak trochu jinak a po argentinsku, tak škola je pořád škola a nastal čas přesunout se k něčemu zábavnějšímu. A vím o jedné věci, která je vážně zábavná a nikdy nezklame.., výměnní studenti...

Mí spolužáci přísahají na argentinskou vlajku...

Děláme toho společně tolik, jsme jako jedna velká rodina. V San Juan žije celkem čtrnáct výměnných studentů ze všech koutů světa a scházíme se tak často, že by mi asi trvalo pěkně dlouho popsat tu všechny naše společné akce. Doopravdy je důležité to, že tito lidičky jsou pro mě doopravdy důležití a protože jsme si prošli tím samým, všichni si skvěle rozumíme. Nedávno jsme vyrazili společně s ostatními na celý víkend na jeden statek na závěrečné soustředění, které bylo dost smutné, ale zase na druhou stranu jsme si ho parádně užili. Mimo jiné jsme:

• ochutnali to největší maté, jaké jsem kdy viděla
• upekli argentinskou čtvercovou pizzu
• málem zmrzli, přestože jsme celý den seděli zahrabaní ve spacácích
• vyměnili si naše zážitky z programů
• zpívali za doprovodu ukulele
• snažili se o stojku na hlavě (většina marně, ať žije Norsko!)
• hráli to nejbizarnější divadlo (Romeo a Julie ve všech jazycích mezi dvěma vnitřními okny)
• brečeli
• smáli se

a to vše samozřejmě za doprovodu toho nejargentinštějšího reaggetónu a cumbrie. Nepřeháním, když řeknu, že se nám odtamtud moc nechtělo.

Prý jsme úspěšní absolventi středoškolského zahraničního programu...

Další moc pěknou akcí, které jsme se nedávno zúčastnili, byly prezentace našich zemí v jedné škole angličtiny, kde jsme si také zatančili zumbu s tanečníkem, který nás naprosto dostal tím, nakolik tanec prožíval.

Tančíme zumbu...

Nakonec bych se ráda zmínila o několika výjimečných výměnných studentech, se kterými jsem se setkala před nějakou dobou. Jiná organizace, se kterou se totiž jezdí na výměnné středoškolské programy, Rotary, totiž pořádala pro své studenty velký výlet po severní Argentině, kterého se zúčastnila i další Češka v Argentině Eliška (její blog tady). A jelikož během výletu navštívili i San Juan, museli jsme se samozřejmě alespoň na chviličku setkat. Strávili jsme společně sice jenom něco okolo dvou hodin, ale přesto to bylo báječné. Jenom mě tedy zarazilo, jak divně mi najednou čeština z mých úst zní. A to se mi přitom neděje, když s někým mluvím po telefonu, ale vedle reálné osoby mi to najednou nějak nešlo přes jazyk. Naštěstí se zdá, že nejsem jediná, kdo tím problémem trpí a prý to přestane asi tak po dni doma v ČR...

Střední Evropa v San Juan, aneb Eliška z ČR, já, Šárka ze Slovenka a Tabea z Německa...

Pro dnešek tedy končím se psaním a jdu se věnovat něčemu, co bude obsahovat méně LCD displejů a více zážitků...