Mina Clavero - Argentina #9

Ahoj,

o Velikonocích (A že už je to tedy pěkně dávno) jsme se, jelikož byly prázdniny, rozhodli udělat výlet. Volba padla na malé turistické městečko Mina Clavero, nacházející se v Cordobských horách. Ty sice nejsou tak velké jako ty tady, Andy stále vedou, ale zase se tam dá najít úplně jiný typ krajiny, takže sbohem nehostinné vrcholky, my jedeme do zalesněných kopců...

Vraťme se ale na začátek našeho příběhu, během kterého se ještě stále nacházíme v San Juan, konkrétně na místě vzdáleném asi kilometr od našeho domu, kde chceme natankovat před téměř pětihodinovou cestou. Tady hold nenarazíte na benzínku na každém rohu. Jako správní výletníci jsme už seděli připravení v autě, obložení všemi sendviči a sušenkami, které jsme si připravili na cestu, když se náhle ozvala paní, která má na starost tankování. Prý nám vytekla všechna nafta... Následovalo asi deset minut šíleného pobíhání do příchodu chlapíka, který se prý v autech vyzná, aby nám oznámil něco zcela zjevného, totiž že s tímhle madam musí do servisu...

Jenže San Juan není zrovna metropole a Hyundai má nejbližší servis v Mendoze. Po přeptání ve dvou místních servisech, kde nám oznámili, že cestu do Mendozy rozhodně nedoporučují, jelikož hrozí, že auto začne hořet, ale také nám řekli, že v San Juan není možné závadu opravit, vyrážíme trochu jiným směrem, než jsme čekali. Místo do samého srdce země se pouštíme na jih podél And do dvoumilionové metropole. Moje první návštěva tohoto města se tak udála za trochu jiných okolností, než jsme očekávali... V Mendoze nás naštěstí očekávala radostná zpráva, oprava nepotrvá dlouho a ještě toho dne prý můžeme vyjet směrem Mina Clavero. Napojili jsme se na místní wi-fi a po hodině, opravdu, což je na Argentinu rekord, sedíme opět plní pozitivních myšlenek v autě a vyjíždíme na dálnici. To ještě netušíme, že do deseti minut budeme zpátky. Na nejbližší pumpě je nám jasné, co se stalo, hned jak uslyšíme křupnutí, ani jsme se nemuseli dívat na zem zalitou naftou.

Také se ptáte, kolikrát se to ještě stane, než dorazíme do Mina Clavero? Mohu vás uklidnit, napodruhé auto přeci jenom dají do pořádku a my vyrážíme na cestu, tentokrát doopravdy... Cestou projíždíme nádhernou provincií San Luis, plnou zelených kopců, takže nakonec naše zajížďka nebyla ztracený čas, jelikož jsme mohli poznat tuto krásnou část země. Cestou už nás čekalo jen několik drobných katastrof, kterým se ani nehodí říkat katastrofy, typu nejbližší záchody jsou sto kilometrů daleko (Je hrozná legrace, že moje rodina si sice z pravidel většinou nic nedělá, ale mají velký problém s močením v přírodě, protože je to zakázané ...)

Jako správný výměnný student nesmím zapomenout na fotku s vlajkou...

V Mina Clavero už nás čekal zasloužený spánek, abychom se další den mohli vydat na náš první výlet. Vybrali jsme si jednu říčku, od které jsme si chtěli udělat výlet do hor. Nakonec se nám ale místo natolik zalíbilo, že jsme tam zůstali celý den. Jelikož jsme byli velká skupina, rozhodně jsme se nenudili. Cachtali jsme se v ledové vodě, kluci chytali rybičky, které později upekli, do petek, a šplhali jsme po okolních skalách. Jedni kamarádi mojí hostitelské rodiny s sebou měli dvě malé dcerky, se kterými jsme si také užili spoustu zábavy. Celkově jsme si udělali spíše klidnější den... Zakončili jsme ho velkým společným asadem s tím nejlepším hovězím (Jaké jiné by také mohlo být, že?) a zeleninou připravenou na tradiční parille... A k tomu jsme vypili asi deset litrů coca-coly. Tomu se říkají prázdniny.

Druhý den jsme vyrazili na výlet na "vodopády", maličkou kaskádu, ale opravdu pěknou a udělali jsme si piknik. Všichni byli z místa naprosto nadšení, já jsem to zpočátku nějak nechápala, naopak připadalo mi docela nudné, šlo o takovou louku obklopenou borovicemi, ale poté, co začali básnit o tom, jak je to zelené a svěží, mi došlo, že pro ně je to exotika, zatímco já jsem na něco podobného zvyklá z Česka. Už chápu, proč je pořád udivuje, že se chodím dívat na ty rudo-hnědé skály za městem...

Vodopád. :)

Navečeřeli jsme se v pizza sněz, co sníš, kde jsem přijala výzvu hostitelského bráchy a jeho kamaráda. Předpokládám, že je každému jasné, v čem jsme soutěžili, totiž v tom, kdo sní více pizzy. Všichni ostatní si totiž dají dva dílky a končí, zatímco my tři máme sílu se hádat ještě během toho sedmého, a že jsou to pořádné dílky. Sice jsem nevyhrála, ale pizza byla úžasná, Argentinci v sobě prostě italské předky nezapřou, což mi připomíná, že musím napsat článek o jídle. Pokud se chcete dobře najíst, rozhodně přijeďte sem, akorát vegetariáni by se asi měli porozhlédnout jinde...

Před odjezdem domů už nás čekala jen návštěva muzea, kde k mému údivu měli vystavené české peníze. Bohužel jsem neměla po ruce padesátikorunu, jinak bych jim jí určitě darovala do sbírky, protože jako jediná chyběla. Potom už nás čekal návrat do toho našeho vyschlého, pouštního údolí, které se mi tolik líbí, tentokrát bez nehod... Koukněte na fotky a uvidíme se příště, čeká nás něco docela jiného, něco výjimečného, čeká nás Buenos Aires...