Do 5000 metrů, aneb návštěva Veladera - Argentina #8




Hola! Ahoj!!!


Tak jsem tu konečně s nějakým tím článkem, od toho posledního už uplynul více než měsíc. Možná si myslíte, že jsem jako mnozí další výměnní studenti ztratila chuť dál ťukat do počítače a zaznamenávat svoje zážitky. Bohužel je tomu jinak. Asi před měsícem jsem si sedla za počítač s tím, že napíšu právě tento článek, a s hrůzou zjistila, že mi odešel displej. Kompletně. A vzhledem k tomu, že cokoli, co chcete v Argentině zařídit, je běh na dlouhou trať, trvala výměna mého displeje celý měsíc. A vůli sepsat to na mobilu jsem tedy neměla. A jelikož se toho za ten jeden jediný měsíc událo strašně moc, asi teď nebudu dělat nic jiného než psát a psát...


Ještě než se pustím do tématu dnešního článku, sdělím vám jednu věc. Už jsem za půlkou svého programu. Je na tom sice i něco uklidňujícího, ale mám dojem, že mnohem více mě to děsí. Jistě, stýská se mi po rodině, kamarádech, jídle a kdoví po čem všem ještě, ale zároveň nechci, aby to skončilo tak brzo, protože pravděpodobnost, že sem ještě někdy v životě zamířím na tak dlouho, je opravdu malá...

Teď už ale k tomu, co jsem zažila na začátku dubna, k něčemu úžasnému. Všichni studenti z AFS jsme díky jedné osobě (Te quiero muchísimo!!!) měli možnost vyrazit na denní exkurzi do dolů těžařské společnosti Barrick vysoko v horách v místě zvaném Veladero. Veladero je od San Juan, přestože se stále nachází ve stejné provincii, vzdálené přes šest hodin cesty autobusem, ale rozhodně nám to za to stálo. Jednoho dne, ve dvě hodiny v noci, tedy nasedlo deset zahraničním studentů, asi dvacet budoucích inženýrů, dívka honosící se titulem Královna dolu, jeden doktor, kameraman a průvodkyně do autobusu celí natěšení na velké dobrodružství. Koneckonců, čekala nás cesta do hor tak vysokých a divokých, že jsme si to ani neuměli představit.

Sice nás čekala šestihodinová cesta, ale kdo zná naší partu, ví, že nuda rozhodně nebude. Marně se průvodkyně pokoušela přesvědčit nás, že den to bude doopravdy náročný a měli bychom se alespoň trochu prospat. Obzvlášť po nádherném východu slunce jsme už zkrátka nemohli zalehnout, jelikož výhledy byly doslova dechberoucí. Litovala jsem každého místa, kde jsem nemohla vyskočit z autobusu a začít fotit. Během cesty nám bylo důrazně vysvětleno, že musíme vypít pět půllitrových lahví vody, než dorazíme do Veladera, abychom netrpěli výškovou nemocí. Myslím si, že to ale nezvládl vůbec nikdo, dokonce ani ti snaživí inženýři, pět lahví je zkrátka moc...

Asi po šesti hodinách v autobuse, se cesta náhle změnila. Dosud jsme se pohybovali ve výšce asi 4000 metrů, ale zničehonic jsme začali prudce stoupat až každý z nás pocítil tepání v hlavě a zvláštní pocit slabosti, to nás ale rychle přešlo, když jsme se protáhli průsmykem a pod námi se rozevřelo údolí. Tak tohle je Veladero! Holé, pusté hory těch nejrůznějších barev a tvarů vytvořily něco uhrančivého. Bohužel i toto krásné místo něco hyzdí, totiž jakési seskupení budov, působící jako nějaká základna na Měsíci, ve kterém žijí všichni pracovníci dolu.

Údolí Veladero
Právě tam jsme měli zamířit jako první. Všichni jsme se shodli na tom, že jsme nejeli kvůli návštěvě dolu, nýbrž kvůli nádherným horám, které díky tomu uvidíme, ale jelikož byl výlet organizovaný, tak jsme se museli smířit s tím, co nám vybrali oni. Prošli jsme si tak těžařskou základnu, kde nám vysvětlili pracovní podmínky dělníku a popsali proces těžby zlata. A poté už jsme vyrazili do terénu, poznávat jak krásná místa, tak nejrůznější lokace, kde probíhá těžba. Nejednou jsme vystoupali i do 5000 metrů. Naštěstí s námi byl všude doktor s bombami s kyslíkem, který se postaral o to, aby se nám po tak rychlém výstupu do výšky, na který se normálně doporučuje aklimatizace, nic nestalo...
Itálie, Francie, Norsko, Spojené státy, Brazílie, Česká republika, Nový Zéland, Kanada a Argentina v Andách...

Vzhledem k tomu, že jsme s sebou měli mnoho budoucích inženýrů, byl výklad o těžbě velmi odborný a pro nás ve španělštině téměř nepochopitelný. Někdy ale prostě nepotřebujete slyšet, co někdo říká. Když jsem se dívala na šestitisícovou horu tyčící se nade mnou, nádhernou a impozantní, která je ovšem hluboko nakousnutá obrovským povrchovým dolem, zmocnila se mě úzkost. Nejsem žádný filozof, ale jak může malý člověk během jednoho desetiletí zdolat něco tak obrovského a nádherného, co tu je už tisíce let. Nejsem ani ekolog, ale ničení něčeho takového trochu ničí i mě. Ale na druhou stranu vím moc dobře, co Veladero pro provincii San Juan znamená. Protože San Juan je chudý a více než polovina jeho obyvatel žije z nějaké činnosti spojené s těžbou, asi prostě není jiná možnost...

Navzdory tomu byla cesta do Veladera úžasná. Nejenom samotná návštěva, ale i přejezd hor, které jsou neuvěřitelně velkolepé. Vytváří jeden div vedle druhého a jsou plné divokých zvířat. Obrovských kondorů a ibisů kroužících po obloze, stád místních lam, zvaných guanaco, pasoucích se na chomáčcích nažloutlé seschlé trávy a podle naší průvodkyně i pum, které jsme ovšem nezahlédli. Teď už asi nemá smysl psát, stačí se podívat na ty fotky a snad pochopíte, proč stojí za to tohle místo navštívit...

Na našem výletě bylo i cosi děsivého.






















Komentáře