První den v San Juan - Argentina #2

Ahoj všichni,

dneska je to přesně týden od chvíle, kdy jsem nasedla do letadla a vyrazila směrem Argentina, přesně pět dní od chvíle, kdy jsem dorazila do San Juan. Už tedy mohu říci, že mám první dny za sebou a napsat vám o nich. Ve skutečnosti už jsem tu poměrně zabydlená, rozhodně více, než bych čekala. V posledním článku jsme mě opustili v autobuse, který se rychle blížil mému novému domovu na příštích šest měsíců. Pojďme se tedy podívat, co následovalo dál . . .

Přibližně v deset hodin ráno jsme konečně z okna zahlédli první domy San Juan a vstřebávali první dojmy z nového města. Rozhodně to tu není jako v Evropě, ale to asi nikdo ani nečekal. Pak už řidič autobusu, jak je v Argentině zvykem, prudce stočil volant a zastavili jsme na autobusovém nádraží.

Setkání s hostitelskou rodinou je pro každého poměrně stresující záležitost, jelikož nevíte, jací ti lidé, které dosud znáte pouze z fotek, budou. Při našem výstupu z autobusu se ozval hlasitý řev. Kdo to křičí, ptali jsme se sami sebe, ale byli jsme oslepeni jasným horským sluncem, které je tu na denním pořádku. Jakmile jsme se trochu rozkoukali, bylo nám jasné, co se stalo. To jsou studenti z AFS, kteří tráví v San Juan celý rok a už mají šest měsíců za sebou. Přišli nás přivítat. A jelikož už strávili v Argentině nějakou tu dobu, začali se chovat jako místní, a tak následuje nejenom neuvěřitelný mumraj a křik, ale také spousta objetí a polibků. Každý mi říká, já jsem odtud a jmenuji se tak, ale bohužel si to nedokážu všechno zapamatovat. Je jich tu příliš mnoho. Rozhodně je to ovšem milé přivítání.

Všichni nás přišli přivítat. Zdroj

Navíc na nás už čekají naše hostitelské rodiny. S tou svojí jsem si hodně psala, a tak už jsem o nich ledacos věděla, ale stejně je to šok. Na nádraží mě přišli vyzvednout hostitelská mamka Jimena s přítelem, ségra Cande a sestřenice Emi. Bylo třeba se se všemi řádně obejmout a políbit podle místních zvyků. Chtěla jsem se ještě rozloučit s Pond a Jorgem, ale všichni už mi vzali tašky a táhli mě za ruku k autu. Tak jsem jim jenom narychlo zamávala, vždyť už také byli v obležení svých hostitelských rodin.

Cesta do našeho domu proběhla z větší části v mlčenlivosti, jelikož jsme ze sebe byli všichni navzájem trochu nervózní a já jsem navíc moc nerozuměla jejich španělštině. Emi vyfotila naší společnou fotku, aby se s ní mohla pochlubit na nějaké sociální síti a já jsem se rozpačitě dívala z okénka auta a sledovala město kolem. Bylo natolik jiné, že to v tomto článku ani nezvládnu všechno popsat, a tak pro vás chystám speciální Argentinské postřehy, které jak doufám, vyjdou už brzy. Kdykoli jsme zastavili, na okno nám ťukali nějací pouliční prodejci, pokoušející se nám prodat maso, zeleninu nebo ovoce. Z toho důvodu si tu každý zamyká zevnitř auto, jelikož takoví prodejci dovedou být dost neodbytní a snaží se udělat nějaký obchod za každou cenu.

S hostitelskou rodinou. Zdroj

Další věcí, která nového zahraničního studenta čeká, je seznámení se s jeho novým domovem. Náš dům má totiž adresu jedné z hlavních ulic, na které se ale nachází pouze vstup do naší čtvrti, ohraničené plotem a vysokou zdí. Za zdí se nachází desítky domů, malé parky a třeba i bazén. Všechny domy v této čtvrti ale mají stejnou adresu, přestože jsou vzdáleny třeba sto metrů od vstupu do čtvrti. Jimena mi ihned vysvětlila, že na naší čtvrti je skvělé právě to, že je bezpečná, a tak všechny domy nemusí být zamřížované jako jinde ve městě, a děti si mohou hrát venku, aniž by se o ně rodiče museli bát. Naše čtvrť se tak od zbytku San Juan liší naprosto enormně, vypadá to tu skoro jako v Evropě, až na všudypřítomné malinké papoušky, kteří zběsile pípají.

Doma mě přivítalo několik kamarádek Cande, které na mě asi byly zvědavé, Santi, můj host bratr a Lídia, paní do domácnosti. Všichni byli moc milí, ukázali mi můj pokoj a usadili jsme se na zahradě, kde prostřeli na bohatou snídani. Neměla jsem to srdce jim říct, že už jsem snídala v autobuse, a tak jsem si s nimi dala nějaké šneky plněné dulche de leche, oblíbenou místní sladkou pochoutku. Je to něco mezi Pikaem a Piknikem, ale ještě o něco sladší, a Argentinci si to dávají zkrátka na všechno.

Později kamarádky odešly a já jsem měla konečně chvilku na to se zabydlet. Spolu s Emi a Cande jsme vybalily můj kufr a mohla jsem se po dlouhé cestě vykoupat. Navíc se Cande právě dozvěděla svou rodinu, u které bude bydlet, až v srpnu odjede do USA na program, takže jsme hned měly skvělé téma k hovoru. Koneckonců o AFS programech se bavíme rády i nyní, sdílíme společné obavy i radosti.

Na oběd, ke kterému jsme měly výborné kuře plněné šunkou a sýrem, dorazila babička Silvia. Hostitelské rodině by člověk měl přivézt tradiční dárky, a tak jsem Silvii věnovala Karlovarské oplatky, ze kterých měla ohromnou radost a musely jsme se spolu s nimi vyfotit. Argentinci se obecně rádi fotí. Všude a při všech příležitostech. :)

Tyto krásné cedule pro mě vyrobila hostitelská rodina. :)

Po obědě nastala siesta, pro mě dosud velká neznámá. Nedovedla jsem si představit, že by nějací lidé zvládli prospat odpoledne, když přitom spali celou noc. Tady všichni po obědě padnou do postele a spí až do pěti, šesti hodin. První den mě to docela dost překvapilo a nebyla jsem si moc jistá tím, co bych měla dělat. Po siestě se mě ovšem má hostitelská rodina zeptala, jestli s nimi chci jít na jednu feríu, což je něco jako veletrh. Samozřejmě jsem souhlasila, jelikož jsem chtěla začít s poznáváním Argentiny třeba hned.

Po cestě mi Emi vysvětlila, že to není úplně veletrh, ale spíše dobročinný bazar, který pořádá její fakulta v nejchudší čtvrti San Juan. Tehdy jsem také poprvé cestovala místní hromadnou dopravou, ale o tom napíšu až v Postřezích.

Dobročinným bazarem se rozumělo pět stánků se starým oblečením na malém dvorku před jedním domkem z betonu se střechou z kovového plátu. Každopádně zajímavá ukázka života nejchudších Argentinců. Z návštěvy jedné části čtvrti, která se nazývá Rawson, člověku běhá mráz po zádech. Musím přiznat, že už by se mi tam ani moc nechtělo vrátit. I zbytek San Juan je chudý, ale toto byl extrém. Ručně vyrobené domky z cihel a kovových plátu, sem tam nějaký betonový, divní chlapíci za zamřížovanými okny pozorující každý váš krok a malé bosé děti. Na pohled nic pěkného.

Na druhou stranu jsem se setkala s několika Eminými kamarádkami z fakulty a pěkně si s nimi popovídala. Všichni se mě neustále vyptávají na Česko, na jeho politiku a historii, což je občas trochu obtížné vysvětlovat ve španělštině, ale alespoň se procvičím. Článek jsem původně nadepsala jako První dny v Argentině, ale jsem nucena ho přejmenovat na První den, jelikož žádné další dny už se mi sem zkrátka nevejdou. :) Co se dá dělat. Dostanou svůj prostor v některém z dalších článku. :) Jeden z nich jdu psát hned teď.

Mějte se krásně a cestujte!!!