Hola amigos!!! Moje cesta za velkou louži - Argentina #1




Ahoj všichni, aneb Hola amigos,

hlásím se vám přímo z Argentiny. Již před časem jsem vám jsem psala, že se chystám na půl roku na střední školu do Argentiny a nyní se z pouhého tlachání stala realita. Sedím tady za stolem, dívám se z okna na vesele pípající papoušky a modlím se, aby náhodou nevypadl proud a nepřestala fungovat klimatizace. :) Už jsem tu pár dní a můžu říct jenom jedno. Je to jiné. Hodně jiné. Ale o tom zase někdy jindy, nyní je čas přiblížit vám, jak probíhala moje cesta z Prahy až do podhůří And. Předem se omlouvám za mizernou kvalitu fotek, jsou focené mobilem, foťák vytáhnout nemůžete, pokud o něj nechcete přijít.

Vzhledem k tomu, že s AFS tentokrát do zahraničí z ČR vyráží pouhých osm studentů, byla jsem jediná, kdo si vybral Argentinu, a tak jsem musela absolvovat dlouhou cestu samotná. Většina z nás asi zná pražské letiště, takže by bylo zbytečné se jím tu sálodlouze zabývat. Zkrátka kontroly, pasy a podobně a už jsem seděla v malém letadle směřujícím do Frankfurtu. Jelikož jsem odlétala v sedm večer, už byla tma a tak se ani nebylo na co dívat. To ovšem nevadilo, let byl tak krátký, že si člověk snědl sendvič a už bylo ohlášeno, že letadlo míří na přistání.
Studenti AFS čekající dopravu do jejich nového domova.

Frankfurtské letiště je zřejmě největší letištní strašák, protože je nesmírně velké a složité. Já jsem nikdy nikde nepřesedala, takže je jasné, že jsem musela začít právě tady. Znáte to, hoďte ho do vody a naučí se plavat. :) Neměla jsem na přestup moc času, a tak mi bylo doporučeno jít, co nejrychleji, důsledně sledovat cedule a nikdy se nezdržovat. Přesně to jsem udělala, ale musím říct, že držet se cedulí na letišti ve Frankfurtu je vážně báječné. Jdete nahoru a zase dolů, do nějaké divné chodby, dvě patra výtahem . . . Až jsem se objevila před nějakým metrem a cedule udávala, že bych jím měla jet. Problém byl, že tam vůbec nikdo nebyl, jako vůbec nikdo. Naštěstí na poslední chvíli přispěchala nějaká postarší paní a já se ptám, jede to na terminál jedna, gate C a ona přikyvuje, tak jí věřím a jedu s ní. Nakonec se ukázalo, že paní míří také do Buenos Aires (a to je na letišti ve Frankfurtu velká náhoda), chystala se procestovat BA, Patagonii a Ohňovou zemi.

Jediné Buenos Aires, které jsem viděla.

Když jsem poprvé viděla z okna letadlo, kterým poletím do Argentiny, trochu mě překvapila jeho velikost. Věděla jsem, že bude velké, ale až takhle. Tento stroj rozhodně budí respekt. Po krátkém letu z Prahy a hektickém přestupu mě čekal čtrnáctihodinový noční let do BA. Příjemné na tom je to, že jelikož člověk cestuje přes noc, skoro nepociťuje časový posun, na rozdíl například od lidí z Japonska, kteří přeskočili jeden celý den a byli naprosto zničení. Let probíhal celkem v pořádku, z jedné strany seděl pán z Německa, který měl nepříjemný zvyk vždycky mě začít přelézat, když potřeboval na záchod, aniž by cokoli řekl. Nevadilo by mi vstát, ale ani jsem nevěděla, že někam jde a najednou cítím dotek jeho podrážky na rameni. Tohle bylo vážně divné. Ale jinak se nic zajímavého nedělo, žádné turbulence ani nouzové přistání (naštěstí). A řekněme si to upřímně na letech je vždycky nejlepší to jídlo. :) Zvláštností je, že ve všech jídlech byla velká lžíce rajčatového protlaku. I v omeletách se špenátem. :)

S Pond z Thajska v autobuse do San Juan.

Asi v osm hodin místního času jsme začali přistávat na mezinárodním letišti Ezeiza několik kilometrů od BA. První, co vás mě na této latinskoamerické metropoli překvapilo, byla její rozlehlost. Buenos Aires je doopravdy obrovské. Protože má Argentina tisíce mil prostoru a málo obyvatel, města rostou spíše do šířky než do výšky.

Po přistání jsem prošla úspěšně imigrační kontrolou. Ne, opravdu se nechci stát nelegálním obyvatelem této země z důvodu špatné ekonomické situace v té mojí. :) Vyzvedla jsem si kufr a prošla na meeting point, kde na mě čekala dobrovolnice z AFS, radostně mi ohlašující, že jsem první, kdo dorazil. Zavedla mě do zapadlejší části letiště, kde jsem nějakou tu chvíli čekala. Poté začali přijíždět i další studenti, tři Švédi, jedna Němka, jedna Norka, dvě Islanďanky, tři Brazilci a pak jsem se začala ztrácet. Přijelo mnoho studentů ze Států a Japonska. Nakonec jsme se všichni sebrali a vyrazili na autobus, který nás zaveze na autobusové nádraží a vnitrostátní letiště. V Buenos Aires je nejhorší vlhké horko, člověk si připadá jako někde v džungli. :)


Skvělé na setkání s těmito studenty je že, přestože každý z nás jede na jiné místo a znali jsme se pouze jeden den, výborně si rozumíme a stali se z nás dobří přátelé. Protože přeci jenom máme jednu velkou věc společnou. Vybrali jsme si Argentinu.

Spousta místa pro nohy v autobuse.
Autobusem jsme zamířili na vnitrostátní letiště, odkud někteří studenti pokračují do svých nových domovů. A tak přišlo smutné loučení, ale brzy jsme už pokračovali dál na nádraží. Nádraží v Buenos Aires je jedno z nejnebezpečnějších míst v Argentině, jelikož tu jsou celé gangy profesionálních zlodějů. Naštěstí jsme všichni jeho návštěvu bez úhony přečkali a dostali se na místo, kde můžete trávit čas než pojede váš dálkový autobus. Tady jsme se potkali se studenty z Nového Zélandu a Thajska, kteří už tu čekali jeden den.

Postupně, jeden po druhém, studenti odjížděli a zůstali jen ti, co jedou nejdále, ale ne tak daleko, aby mohli letět. Asi v sedm hodin jsme vyrazili já, Jorge z Brazílie a Pond z Thajska na terminál, odkud jel autobus do San Juan. Cesta trvala asi šestnáct hodin, takže to bylo lepší než jsem čekala a navíc dálkové autobusy v Argentině jsou podivnou směsicí luxusu a chudoby. Je v nich spousta místa na nohy, sedadlo si můžete sklopit do vodorovné polohy a mají letušku, na druhou stranu jsou stolky a zdi docela dost špinavé a na zemi jsou rozšlapané nějaké kobylky nebo co. Autobus během celé cesty vůbec nestaví.

Pampa, ať žije pampa!!!


Na cestě člověk první vidí Buenos Aires, potom tisíce kilometrů pampy a po šestnácti hodinách obrovské hory, které jsou jasným znamením, že se San Juan blíží. Přichází mírná nervozita ze setkání s rodinou a rychlé vyměňování si čísel s Pond a Jorgem, všichni si výborně rozumíme, chceme zůstat v kontaktu a navštěvovat se. Koneckonců, čeká nás nová rodina, domov, město, lidé . . . Ale o mých prvních dnech tady až někdy příště, jelikož tento článek už je šíleně dlouhý. Zajímalo by mě, jestli to někdo dočetl do konce. :) To víte, když já tak ráda píšu. A navíc vám toho mám tolik, co říct.
První civilizace po patnácti hodinách cesty.

Mějte se báječně a nezapomeňte cestovat a poznávat!!!

Komentáře

  1. Už se těším na další články a vyprávění! Argentina je pro mě dost exotickou destinací, kam moc lidí nejezdí, tak je super se o ní něco dozvědět

    Zápisky z cest a života v Anglii ⇨ Secrets of M

    OdpovědětVymazat

Okomentovat