Možná to znáte. Normálně chodíte do práce nebo do školy, ale srdcem jste někde jinde. Nezáleží na tom, jestli právě sedíte v kanceláři, nakupujete nebo ležíte doma, stále jste srdcem na cestách. Já to tak mám. Není to nic intenzivního. Je to mírný pocit, který mě táhne pryč, za cizími krajinami a kulturami. Je to touha něco vidět a zažít.
Alespoň já jsem jí ale necítila vždycky. Byly doby, kdy jsem si, asi jako každé dítě, nijak zvlášť v cestování nelibovala. Nesnášela jsem dlouhé cesty autem, autobusem a jedinou snesitelnou představou cestování pro mě byla dovolená na pláži u moře. Potom nám ale ve škole nabídli, že můžeme jet na poznávací zájezd do Švýcarska. Řekla jsem si, že by to mohla být zábava, jeli skoro všichni, a tak jsem se taky přihlásila. Bylo mi čtrnáct.
A tahle jediná cesta do Švýcarských Alp odstartovala mou touhu vidět úplně všechno, co naše planeta skrývá. Začalo to zlehka, pocitem, že bych se možná někdy znovu ráda do Švýcarska vrátila. Teď, skoro o tři roky později, už to není jenom pocit, ale zoufalá touha vidět i ty nejzapadlejší kouty země. O cestě do země sýru, čokolády a panenské přírody vám určitě ještě napíšu zvláštní článek.
Už dlouhou dobu píšu blog o knihách a tak nějak mě to čím dál víc lákalo podělit se o své zážitky z cest. A nejen z nich. Objíždím spousty cestovatelských přednášek, promítání filmů a festivalů. I o ně bych se s vámi ráda podělila. Doufám, že napíšu pro vás napíšu něco, co bych chtěla sama číst. Teď se loučím, ale už brzy na shledanou.
Komentáře
Okomentovat